Osobnosti

Baal Šem Tov - Bešt

Baal Šem Tov - Bešt

28. 05. 2009 12:56

Dosud žádné mystické hnutí si nepodmanilo lidovou představivost tak jako chasidismus. V době svého největšího rozkvětu mělo toto hnutí miliony stoupenců. O chasidismu bylo napsáno mnohé, jeho meditační aspekty však bývají opomíjeny, mezi jiným proto, že nejsou zjevné při prvním pohledu, bez důkladné znalosti nauky ranějších kabalistických škol. A přesto to byly právě meditační praktiky, které daly chasidismu mocný vnitřní impuls a přivedly do jeho řad mnoho význačných kabalistů.

Chasidské hnutí založil v polovině 18. století rabi Jisra'el, jenž je všeobecně znám jako Ba'al Sem Tov (1698-1760). Za padesát let své existence si vydobylo uznání převážné části východoevropského židov¬stva a chasidští rabíni ovládli mnoho významných komunit. Pod záštitou tohoto hnutí bylo vydáno velké množství dosud nepublikovaných kabalistických textů. Život židovské pospolitosti prochází důležitými změnami, celé země mění své náboženské zvyklosti podle kabalistické normy. Kabala, jež dosud byla doménou největších učenců, se stává součástí lidového folklóru a s její terminologií se seznamují i ti nejprostší.

V tomto období měla rozhodující vliv teoretická kabala. Ramak a další kabalisté jeho školy dokázali vyjádřit kabalistickou nauku formou konzistentního filozofického systému, který později rozšířil a významně obohatil Ari. V Evropě pak takoví velikáni jako rabi Josef Ergas (1685-1730) a rabi Moše Chajim Luzzatto (1707-1747) pozvedli kabalu na tak vysokou úroveň, že byla schopna konkurovat protichůdným filozofickým systémům na jejich vlastní logické bázi. Nicméně v důsled¬ku téměř výhradního zájmu o teoretické a filozofické aspekty kabaly byly aspekty mystické a meditační stále více opomíjeny, až prakticky upadly v zapomnění. Právě tuto mezeru si předsevzal vyplnit chasidismus, a učinil tak s pozoruhodným úspěchem.
Již za časů Ramaka a Ariho byla kabala v Evropě velmi populární. Velcí myslitelé byli vysíláni do Svaté země, a také vyhnání Židů ze Španělska znamenalo mocnou inspiraci pro východoevropské komunity zvláště pak v Polsku a Čechách. Rabi Josef Karo sepsal svůj Šulchan aruch jakožto závazný kodex židovského práva, nicméně jeho evropští současníci Rama (rabi Moše Iserles, 1520-1572) a Maharšal (Morenu ha Rav Šlomo Luria, 1410-1673) přijali jeho dílo jako výzvu a vytvořili svou vlastní verzi. V té době život východoevropských komunit nabývá na intenzitě a místa jako Lublin, Krakov a Praha se stávají důležitými intelektuálními centry.

Také východní Evropa se mohla pyšnit celou řadou velkých kabalistů. Maharal Pražský (rabi Jehuda Liva, 1512-1609) je autorem řady důležitých spisů, většinou založených na kabale. Především však proslul jako tvůrce legendárního Golema. Golem byl vytvořen z hlíny a oživen skrze mystéria obsažená v Sefer jecira. K tomu bylo nezbytné soustředit mohutnou duchovní energii, a to za pomoci mocných meditačních praktik, jež vykazují více než pouhou vnějškovou podobnost s těmi, které používal Abulafia. Roku 1653 se francouzský kabalista ra-bi Naftali Bacharach odvážil ocitovat magickou formuli, jíž byl stvořen Golem, v oficiálním vydání jednoho ze svých kabalistických spisů.

Dalším význačným kabalistou té doby byl rabi Ješaja Horowitz (1560-1630), často citovaný jako autorita v židovském právu. Strávil deset let ve Svaté zemi, kde se seznámil s naukami Ariho a safedské školy; pravděpodobně znal také spisy rabi Josefa Cajacha. V jeho klí¬čovém díle B'nej luchot ha-brit (Dvě desky smlouvy) najdeme důležité pojednání o magických čtvercících.
Roku 1594 rabi Matatjaš Delecreta, rodilý Ital žijící v Krakově, vydal významný komentář ke spisům Josefa Gikatalii Ša´rej ora (Brány světla). Jeho předním žákem byl rabi Mordechaj Jaffe (1530-1612), známý především jako autor spisu Levuš (Roucho), který byl napsán jako alternativa ke Karovu Kodexu, a ačkoli jej nemohl plně nahradit, je dodnes považován za důležitý standardní pramen pro oblast židovského práva. Rovněž napsal významný komentář ke Kabalistické exegezi rabi Menachema Recantiho (1223-1290). Obecně je pro toto období příznačné, Že mnozí význační rabíni větších komunit zároveň byli věhlasnými kabalisty. Většina z nich se však zabývala pouze teorií.

O původu Ba'al Semova systému meditace není téměř nic známo. Zásluhou Lubavičských chasidů se však dochovaly tradice, které zaznamenávají historii chasidského hnutí až k jeho počátkům. Ačkoli jejich autenticita nebyla s jistotou prokázána a historikové je většinou ignorují, jsou natolik historicky konzistentní, abychom se jimi vážně zabývali. Nejdůležitější je tradice týkající se tajného společenství kabalistů, kteří si říkali Nistarim (Skrytí), o jehož existenci věděli až do vystoupení Ba'al Sem Tova pouze zasvěcenci.

Podle této tradice bylo společenství Nistarim založeno roku 1621 nebo 1623 krátce po smrti rabi Chajima Vítala. Jeho zakladatelem byl rabi Elijahu z Chelmu (1537-1653), známý jako Elijahu Ba'al Sem. Je historicky doloženo, že byl pradědem Chachama Cvi (1660-1718), který píše, že jeho předek vytvořil Golema. Elijahu Ba'al Šem byl současníkem a přítelem Maharala z Prahy, a je tudíž možné, že s ním na stvoření Golema spolupracoval.
Elijahu Ba'al Šem se narodil v Krakově rabi Josefu Jospovi, který roku 1492 uprchl ze Španělska. Již jako sedmiletý měl pověst zázračného dítěte. Všechen čas trávil spolu se svým otcem ve studovně a dychtivě hltal každé slovo moudrých. Nedlouho po jeho bar micva roku 1550 mu otec zemřel a on odešel z domova. Celých čtyřicet let pak o něm nikdo neslyšel. Pak se náhle roku 1590 objevil ve Wormsu a záhy si získal věhlas velkého divotvorce. Z Wormsu rabi Elijahu přesídlil do Chelmu ve východním Polsku, kde založil významnou školu. K nejznámějším studentům patřil rabi Jom Tov Lipman Heller (1579-1654), rovněž Maharalův žák, jenž se proslavil spisem Tosefot Jom Tov. Kolem roku 1624 rabi Elijahu přesídlil do Prahy, kde žil až do své smrti. Zemřel roku 1653 ve věku více než 116 let.

Po něm stanul v čele společenství rabi Jo'el ze Zamošče, další záhadná postava té doby, jejíž život známe pouze z tradice. Jeho otec rabi Jisra!el Josef byl žákem výše zmíněného rabi Mordechaje Jaffe. Ten zemřel roku 1612 a rok nato se narodil rabi Jo'el. Jako velmi mladý byl poslán na studia do akademie v Brisku, kterou vedl jeho jmenovec rabi Jo'el Sirkes (1561-1640), známý jako autor spisu Bejt chadas (Nový dům). Když mu bylo dvacet let, poslal ho otec do Prahy, kde se stal předním žákem v akademii Elijahu Ba'al Šema. Poté, co rabi Elijahu roku 1653 zemřel, převzal rabi Jo'el vůdcovství společenství Nistarim, v jehož čele stál po dobu padesáti let až do své smrti roku 1703. Usadil se v Zamošči, a proto je všeobecně znám jako Ba'al Sem ze Zamošče.

Titul Ba'al Šem znamená doslovně „Mistr Jména". Původně tak byli označováni všichni ti, kteří měli znalost Božích jmen a dokázali jich používat v praktické kabale. Později bylo užívání tohoto titulu vyhrazeno pouze vůdcům Nistarim, patrně proto, že byli jako jediní oprávněni rozhodnout, kdy mohou být Boží jména použita. Po celé toto období byly veškeré aktivity společenství udržovány v naprosté tajnosti a až na několik málo útržkovitých zpráv, které nám zachovala tradice, o nich téměř nic nevíme.
Stejně tak by nám zůstaly utajeny i metody Elijahu a Jo'ela Ba'al Šemů, nebýt útlé, avšak pozoruhodné knížky Toldot Adam (Pokolení Adama), jejíž autorství je jim připisováno. Najdeme zde rozmanité magické praktiky, silně ovlivněné školou, z níž vzešel spis Šosan jesod olam (Růže, základ světa). Toldot Adam čerpá z nauky o magických čtvercích, o nichž obšírně pojednal rabi Cajach, a najdeme zde i jednu z mála publikovaných verzí „sedmi mystických pečetí", o kterých jsme se zmínili ve spojitosti s rabi Jícchakem z Aka. To vyvolává zřetelný dojem, že na rozdíl od většiny evropských kabalistů, kteří se soustřeďovali na teoretickou kabalu, tato skupina se zabývala především aspekty praktickými a meditačními.

Velký význam měly snahy Nistarim o zlepšení sociálního postavení a vzdělanosti židovských žen. V té době většina židovských žen neuměla ani Číst. Pokud se účastnily bohoslužby v synagoze, a takových příležitostí bylo poskrovnu, vedla je starší žena, zvaná Zagaka, která znala bohoslužbu nazpaměť. Členové společenství vytvořili vůbec první koncepci elementárního vzdělání pro židovské dívky, a ta se postupně rozšířila do velké části Evropy. Nistarim povzbuzovali své manželky a dcery ke studiu a mnohé z nich se staly osobitými učenci a mystiky.

Pod vedením rabi Joela společenství prošlo mnoha těžkými zkouškami. První z nich bylo povstání kozáckého vůdce Bohdana Chmelnického (1593-1597), které roku 1648 vyústilo v neblaze proslulé pogromy, při nichž byly vyhlazeny stovky židovských komunit v Polsku. Ti, kdo unikli okamžité smrti, byli oloupeni o veškerý majetek a odvlečeni ze svých domovů. Po staletí shromažďované knihovny byly páleny na hranicích, vzácné poklady minulosti bez slitování ničeny. V době hluboké duchovní dezintegrace se Členové společenství horlivě podíleli na obnově zničených komunit východní Evropy.
Druhá zkouška bezprostředně ohrozila samu existenci společenství. Protivníci totiž využívali každou sebemenší příležitost, aby jeho Členy obvinili ze spojení s falešným Mesiášem z Izmiru. Šabtaj Cvi (1626-1676) se od útlého mládí hluboce zajímal o kabalistickou meditaci a měl kontakty s mnoha školami, možná dokonce i s některými žáky Elijahu Ba'al Šema. Je všeobecně známo, že medituje-li někdo bez náležité průpravy a vedení, hrozí mu nebezpečí, že podlehne iluzi o své vlastní moci. A to byl zřejmě případ Šabtaje Cvi. Když dosáhl vysokých duchovních rovin, začal si pohrávat s myšlenkou, zda by právě on nemohl být slíbeným Mesiášem, a v době Chmelnického pogromů dal ve známost, že je budoucím vykupitelem Jisra'ele.

Sabtaj Cvi působil dojmem člověka na vysokém duchovním stupni a mnoho lidí v něj uvěřilo. Zprvu váhal, ale nakonec se roku 1654 prohlásil Mesiášem. Získal si četné přívržence po celé Evropě a v řadě synagog byly zavedeny modlitby na jeho podporu. Budoucí Mesiáš si za své hlavní sídlo zvolil turecké město Abydos nedaleko Konstantinopole. Sultán Mahomet IV. však vycítil, že by mohl ohrozit jeho politické postavení, a roku 1666 byl Šabtaj Cvi na jeho příkaz uvězněn a postaven před volbu: buď konvertuje k islámu nebo zemře. Sabtaj Cvi nebyl natolik silný, aby podstoupili mučednickou smrt, a tak se vzdal židovské víry. To byl obrovský šok pro celý židovský svět, a jméno Sabtaje Cvi se mezi jeho lidem stalo kletbou.
Mnozí z jeho stoupenců vsak odmítali připustit, že jednal nesprávně a nadále věřili v jeho poslání. Nemilosrdně pronásledováni rabínskými vůdci, uchýlili se do podzemí a vytvořili široce rozvětvenou síť po celém světě. Jako stoupenci tohoto kultu byli odhaleni dokonce i mnozí význační rabíni.

Za této situace nutně budilo podezření vše, co byť jen vzdáleně souviselo s osobou Sabtaje Cvi. A protože se intenzivně zabýval kabalistickou meditací, byli pod přísným dohledem všichni ti, kdo tyto metody používali. A členové společenství Nistarim, kteří těmto metodám vyučovali byli zvlášť snadno napadnutelní. Měli četné odpůrce, kteří se předháněli v jejich osočování z kontaktů s falešným Mesiášem. Rozhlašovali, že Šabtaj Cvi studoval u Elijahu Ba'al Šema, a aby jejich pomluvy působily věrohodně, šířili dokonce podvržené dopisy a korespondenci. V atmosféře extrémní podezřívavosti vůči mnoha členům společenství, kdy byly napadány samotné základy jeho existence, se společenství stále více uzavíralo před světem.
V té době stanul v čele jeho nejtajemnější mistr, rabi Adam Ba'al Sem Tov z Ropšice (1655-1734). Kromě zmíněné tradice se o něm nedochovala žádná historicky spolehlivá zpráva. Na veřejnosti se objevil pravděpodobně pouze jednou - roku 1710 ve Slucku. A protože po sobě nezanechal jediné dílo, někteří historikové dokonce pochybují o jeho existenci.

Tyto pochybnosti ještě umocňuje jeho neobvyklé jméno. Jméno Adam totiž není do té doby ani jednou doloženo a některé ranější autority je dokonce zakazovaly. Stejně tomu bylo i se jménem Noach, s nímž se až do poloviny 17. století vůbec nesetkáme. Od počátku 18. století však bylo poměrně běžným jménem a rovněž jméno Adam se v tomto období vyskytovalo.
To má patrně důležitou příčinu. Podle naších nejspolehlivějších propočtů se Adam Ba'al Sem narodil roku 1655, rok poté, co se Sabtaj Cvi prohlásil Mesiášem, avšak o více než deset let dříve, než se z něj vyklubal podvodník. Dokonce i pro ty, kdo v něj neuvěřili, to byl čas nových nadějí, kdy se židovská Evropa zvolna vzpamatovávala z Chmelnického pogromů. I když Mesiáš dosud nepřišel, nemohl být daleko. A v předtuše brzkého příchodu nového věku se lidé začali vracet ke jménům biblických praotců Adama a Noacha, kteří byli svědky počátku nového světa.

Tím rozhodně nechceme naznačit, že by sám rabi Adam byl v nějakém spojení s falešným Mesiášem. Naopak - studoval u rabi Šeloma Snuťela z Polocku, a to byl horlivý odpůrce veškerého mysticismu. Rabi Adam si však zachoval nezaujatou mysl. Silně na něj zapůsobil proslulý exorcismus, který vykonal rabi Jo'el Ba'al Sem roku 1682 v Posenu. A jeho zvídavost dále rostla, až konečně roku 1688 ve věku 33 let rabi Jo'ela osobně navštívil. Toto setkání pro něj bylo natolik inspirující, že v akademii rabi Jo'ela setrval patnáct let až do jeho smrti roku 1703.
Po smrti rabi Jo'ela vůdcovství přešlo na jeho oblíbeného žáka rabi Adama. V té době již Nistarim nebyli zdaleka jediným existujícím tajným společenstvím. K nejvlivnějším patřila skupina přívrženců Sabtaje Cvi. Poté, co se falešný Mesiáš vzdal židovské víry, učili, že tato bolestná skutečnost byla nezbytným krokem na cestě ke konečnému vykoupení. Přestože byli mnohokrát exkomunikováni, stále se jim dařilo získávat si nové stoupence. Náboženští vůdcové proto byli nanejvýše ostražití vůči každému sebemenšímu náznaku spojení s těmito heretickými skupinami. To představovalo pro společenství Nistarim vážné nebezpečí. Kdyby se odpůrcům podařilo jeho členy jakýmkoli způsobem usvědčit z kontaktů se stoupenci falešného Mesiáše, veškeré jejich snahy by byly dokonale zmařeny. Jedinou možností, jak tomuto nebezpečí uniknout, bylo udržovat v tajnosti samu existenci společenství. Proto se rabi Adam v době, kdy stál v jeho čele, úzkostlivě vyhýbal jakékoli publicitě. Pod jeho jménem nebyl zveřejněn jediný text a on sám byl znám pouze úzkému okruhu vyvolených.

Existence společenství byla utajována až do doby, kdy v jeho čele stanul rabi Jisra'el zvaný Ba'al Sem Tov. Narodil se 25. srpna roku 169S v Okopu, malé vesničce na polsko-ruském pomezí. Jako mnoho podobných vísek časem zanikla nebo dostala jiné jméno; ať tak či onak, dodnes sc historikové marně namáhají s přesným určením její polohy.
Když se Jisra'el narodil, jeho rodiče Eli'ezer a Sára byli už poměrně staří, a zemřeli, dokud byl malým chlapcem.
Sirotka se ujala židovská obec a dostalo se mu vzdělání obvyklého v židovských komunitách té doby. Jisra'el byl nadán oslnivým intelektem a hlubokým pronikavým duchem, tyto dary však od dětství důmyslně skrýval. Před pravými mystiky je ale utajit nemohl; společenství Nistarim s ním navázalo spojení, když mu bylo deset let. O čtyři roky později k němu rabi Adam poslal svého syna, aby ho zasvětil do mystérií společenství. Již jako osmnáctiletý zaujímal rabi Jisra'el mezi Nistarim významné postavení, pro okolní svět však nadále zůstá¬val obyčejným synagogálním sluhou.

Z Okopu se přestěhoval do městečka nedaleko Brodů, kde pracoval jako učitel malých dětí. Seznámil se s rabi Efrajimem z Brodů, který takřka bezděčně odhalil jeho výjimečné schopnosti a krátce před smrtí ho zasnoubil se svou dcerou Chanou.
Syn rabi Efrajima Geršon z Kitova (1696-1760) patřil k nejváženějŠím osobnostem v Polsku, a když za ním rabi Jisra'el přisel, aby ho požádal o ruku jeho sestry, přijal jej s velkými rozpaky. Měl ho za nevzdělaného hlupáka a už mu chtěl ukázat dveře, když tu mu Jisra'el předložil zásnubní smlouvu podepsanou jeho vlastním otcem. A tak slovutný učenec, i když se sňatkem hluboce nesouhlasil, nakonec musel dát svůj souhlas. Z Brodů mladý pár odjížděl na voze taženém koněm, jehož dostal od rabi Geršona jako svatební dar. Se svou ženou se pak rabi Jisra'el usadil v horském městečku mezi Kitovem a Kasovém v Karpatech. Podporován maželkou, trávil dny i noci o samotě pohroužen do studia, modlitby a meditace, a domů se vracel pouze o sabatu. Tak jako Ari strávil sedm let osamělým rozjímáním. V té době se také zabýval studiem souboru mystických textů, které mu svěřil Adam Ba'al Sem.

O jaké spisy Šlo, nevíme, jisté však je přinejmenším to, že mezi nimi byla Sefer ha-coref (Kniha zlatníka) rabi Hesla Corefa (1623-1700). Ačkoli tradice o rabi Hešlovi mlčí, zdá se, že byl žákem jak Elijahu, tak Jo'ela Ba'al Šemů a významnou osobností společenství. Měl věhlas svatého muže. Přes den pracoval jako stříbrotepec, noci trávil modlitbou, meditací a studiem kabaly.
Rabi Hešl se domníval, že společenství by mělo vyjít z podzemí a veřejně se distancovat od nařčení pomlouvačů. Proto také začal roku 1666 - téhož roku, kdy se Sabtaj Cvi stal odpadlíkem - veřejně vyučovat kabalu ve Vilně. Z Vilna přesídlil do Krakova, kde jeho věhlas dále rostl. V archivu krakovského pohřebního bratrstva najdeme tento záznam: „Kéž je Hospodin pamětliv duše rabi Jošuy Hesla Corefa, jenž dokázal tříbit (caref) písmena Tóry. Duše jej opustila v dokonalé čistotě a svatosti, zemřel jakoby polibkem Božím 27. dne měsíce ijar roku 5460 (16. května 1700)."
Nauky rabi Hesla jsou citovány v jednom z nejoblíbenějších devocionálních textů Kav ha-jašar (Míra přímého), který byl prvně vydán roku 1705.

Spolu s mnoha dalšími mystiky té doby byl Coref nařčen z kontaktů se stoupenci Sabtaje Cvi. Takové hony na čarodějnice však nebyly ničím neobvyklým v době, kdy budilo podezření vše, co jakkoli souviselo s kabalou. Například se dochoval rukopis Abulafiova díla Chajej olam ha-ba (Život budoucího světa), který připisuje autorství Šabtaji Cvi, jehož jméno se objevuje i ve významném rukopise Šošan jesod olam. A protože rabi Hešl používal metody cerufu blízké metodám Abulafii, stal se podezřelým i jeho spis Sefer ha-coref.
Tento spis dodnes existuje v rukopisné verzi ve vlastnictví Karlínských chasidů. Rukopis má přibližně 1400 stran a obsahuje revelace podobné těm, které líčí rabi Jicchak z Aka a rovněž slovní manipulace ve stylu blízkém Abulafiovu. Rukopis má zajímavou historii. Po smrti Ba'al Šem Tova přešel do vlastnictví jeho vnuka rabi Árona z Tutjevu. Kopii pak zhotovil žák Magida z Meziriče rabi Izajáš Dinovic, a nakonec byl rukopis svěřen do opatrování Karlínským chasidům.

Po sedmi letech strávených v odloučení rabi Jisra'el nějaký čas pracoval jako učitel a košerák v Koslovicu. Po smrti rabi Adama roku 1734 si ho Nistarim vybrali za nového vůdce. Tehdy svému švagrovi rabi Geršonovi oznámil, že nadešel čas, aby se projevil, a usadil se v Talustu, kde si zakrátko získal veliký věhlas. Odtud pak přesídlil do Mezibože v západní Ukrajině a tam žil až do své smrti roku 1760.
V Meziboži se jeho nauky začaly šířit, a v tomto městě také získal své nej významnější žáky. Patřili mezi ně nejen prostí lidé, ale i ti největší myslitelé Evropy. Nejproslulejšími Ba'al Semtovými žáky byli rabi Dov B'er, známý jako Magid z Meziriče (1704-1772), a rabi Ja!akov Josef z Polonoje, nej spolehlivější tlumočník jeho učení.
Je známo, že Ba'al Sem Tov se intenzivně zabýval meditací. K nejpozoruhodnějším dokumentům patří list, který poslal svému švagrovi rabi Geršonovi, když tento pobýval ve Svaté zemi. Ba'al Šemův list skýtá dobrou představu o tom, jak vysokých duchovních rovin dosáhl.

Ba'al Šemův list

Na Roš ha-šana roku 5507 (15. září 1746) jsem učinil přísahu a pozvedl jsem svou duši způsobem, který je ti znám. A spatřil jsem věci, jaké jsem neviděl ode dne svého zrození. Ani kdybych s tebou mohl mluvit osobně, nedokázal bych ti vypovědět, co jsem tam viděl a čemu jsem se naučil.
Když jsem se navrátil do dolní zahrady Eden, spatřil jsem nespočetné množství duší živých i zemřelých, z nichž některé jsem poznával a jiné nikoli. A ty duše pobíhaly tam a zpět z jednoho světa do druhého středovým sloupem, jejž znají ti, kdo jsou pohrouženi do mystérií. A byly naplněny neobyčejnou radostí, příliš velikou, než aby ji mohly vyjádřit lidské rty nebo aby o ní mohlo zaslechnout necitlivé fyzické ucho.
Také tam bylo mnoho hříšníků, a ti se káli a došli odpuštění všech svých hříchů, neboť byl zvláštní čas milosti. Dokonce i já sám jsem žasl nad tím, jak mnohým bylo odpuštěno - nejednoho znáš i ty. Také oni zakoušeli velikou radost a stoupali vzhůru výše popsaným způsobem.
Ti všichni mne ustavičně žádali a prosili: „Jen stoupej ještě výše skrze slávu své Tóry. Kéž tě Bůh obdaří hlubším porozuměním, abys mohl nahlédnout a pochopit všechny tyto věci. Stoupej, prosím, spolu s námi a buď nám ochráncem a pomocníkem."
Kvůli převeliké radosti, kterou jsem mezi nimi viděl, jsem se rozhodl, že se k nim připojím a budu stoupat spolu s nimi. Vystupovat do horních světů je však velmi nebezpečné, a tak jsem požádal svého mistra, aby mne doprovázel. Dosud nikdy jsem nedosáhl tak vysoké roviny.
Krok za krokem jsem stoupal vzhůru, až jsem se octl v komnatě Mesiáše. Tam Mesiáš studuje Tóru spolu se všemi mudrci, světci a rovněž se Sedmi pastýři.
Viděl jsem, že tam vládne veliká radost, ale neznal jsem její příčinu. Zprvu jsem myslil, že jsem, nebe nedopusť, již opustil fyzický svět. Pak mi ale řekli, že jsem dosud naživu a že v nebesích zavládne taková radost, kdykoli konám dole na zemi sjednocení skrze svatou Tóru.
Oslovil jsem samotného Mesiáše a zeptal se jej: „Kdy hodlá tvá velebnost přijít?"
„Toto budiž tvým znamením," odvětil. „Přijdu v čase, kdy se tvé učení rozšíří po světě a tvé prameny se roztekou ven.
A to bude tehdy, až vejdou ve známost věci, jimž jsem tě naučil, i ty, které jsi pochopil sám bez mé pomoci, tak aby i ostatní lidé mohli konat sjednocení a pozvedat samy sebe tak jako ty sám sebe pozvedáš. A tehdy budou všechny kůry zničeny a nastane čas milosti a spásy."
Jeho slova mne velmi překvapila a zarmoutila, neboť jsem věděl, jak dlouho bude trvat, než se taková věc uskuteční. Tu jsem si vsak vzpomněl, že když jsem pobýval v horních světech, naučil jsem se tam třem lékům a třem svatým Jménům, jež se dají snadno vysvětlit i pochopit. Tehdy se má mysl uklidnila a poznal jsem, že je možné, aby lidé mého pokolení dosáhli téže roviny a stavu, kterých jsem dosáhl já sám.
Po celý čas mého života mi však nebylo dovoleno tyto věci odhalit. Kvůli tobě jsem vznesl žádost, abych o nich směl poučit aspoň tebe, než ani to mi nebylo dovoleno. Dosud jsem nebyl zproštěn přísahy, a tak ti nemohu říci více nežli toto, a Bůh kéž ti pomáhá:
Nechť tvá cesta směřuje k Bohu.
A nechť ti má slova nesejdou s očí při studiu ani při modlitbě. Dbej, abys každým slovem, každým výrazem, jejž vyřkneš svými rty, konal sjednocení. Věz, že jedno každé písmeno v sobě zahrnuje všechny světy, duše a bázeň Boží. A jak písmena stoupají vzhůru, přimykají se jedno ke druhému a vzájemně se sjednocují. Jejich sjednocením vzniká slovo, a tehdy se písmena přimknou k samotné Boží podstatě a tvá duše spolu s nimi.
Tenkrát jsou všechny světy sjednoceny a zavládne nepopsatelná radost a potěšení. Představ si radost ženicha a nevěsty v tomto dolním světě, a pochopíš, jak veliká tato radost je.
Bůh ti jistě neodepře svou pomoc. A kamkoli se obrátíš, ve všem budeš mít úspěch. „Dej moudrému a bude ještě moudřejší."


Cesta Modlitby

Jednou z největších Ba'al Semových zásluh bylo, že lidem ukázal metodu meditace, kterou mohli bezpečně používat i ti nejprostší. Zatímco dřívější metody předpokládaly manipulace s Božími jmény, a mohly tak uvolnit potenciálně nebezpečné duchovní síly, Cesta modlitby, jíž učil Ba'al Sem Tov, nevyžadovala nic kromě běžných modliteb, které pronáší třikrát denně každý Zid.
Ústřední částí bohoslužby je modlitba zvaná Amida neboli Šmone esre, Osmnáct požehnání, která se odříkávají třikrát denně. Tato modlitba byla vytvořena Velkým shromážděním na samém sklonku prorockého období. Není zcela zřejmé, z jakého důvodu bylo přikázáno opakovat tolikrát denně jednu modlitbu. Mnohé však nasvědčuje tomu, že původně měla sloužit jako meditační pomůcka na způsob dlouhé mantry.
Když se člověk modlí Amidu každý den řadu let, stanou se její slova nedílnou součástí jeho osobnosti a může si je bez sebemenší námahy kdykoli vybavit, podobně jako kdyby stále opakoval jedno slovo nebo větu. Jestliže svou mysl oprostí od všech ostatních myšlenek, pak již samo opakování Amidy může navodit velmi hluboký mentální stav. To je empiricky prokázáno a platí to i pro jiné části bohoslužby, které se každodenně opakují.
Talmud učí: „Ten, kdo se modlí, musí zaměřovat své oči dolů a své srdce vzhůru." Význačný raný komentátor rabi Jona Gerondi (1196-1263) k tomu říká: „Člověk by si měl představovat ve svém srdci, že stojí v nebesích. Proto zc svého srdce musí zapudit všechny světské radosti a tělesné požitky." Staří učili, že chce-li Člověk dosáhnout pravé kavana, musí odloučit své tělo od duše.
O několik desetiletí později to ještě zřetelněji vyjádřil rabi Ja'akov ben AŠer (1270-1343). Ve spise Tur, Význačného kodexu židovského práva, píše:
Učí se, že když se člověk modlí, musí soustřeďovat své srdce.
Znamená to, že se musí hluboce soustředit na slova, jež pronáší svými ústy. A nesmí ani na okamžik zapomenout, že Boží přítomnost je před ním, jak psáno: „Hospodina stále před oči si stavím" (Z 16,8).
Člověk musí stále prohlubovat svou soustředěnost a zahánět všechny rušivé myšlenky, aby jeho myšlenky a intence při modlitbě byly čisté...
To činili svatí a mužové činu. Rozjímali (hitboded) a soustřeďovali se ve svých modlitbách, dokud nedosáhli roviny, na níž byli dokonale oproštěni od fyzického. Tehdy v nich sílil transcendentální duch, až nakonec dosáhli roviny blízké proroctví.
Za povšimnutí stojí, že tuto pasáž v doslovném znění ocitoval rabi Josef Karo ve svém Šulchan aruchu a odvolává se na ni i Ba'al Sem Tov.
Myšlenka využití modlitby jako meditační pomůcky nepochází od BaJal Sem Tova. Na důležitost soustředěnosti při modlitbě poukazovali již ranější kabalisté a mnozí z nich vytvořili rozsáhlé kavanot, vážící se k různým částem modlitby. Významnou roli hrají kavanot zejména v systému Ariho a jím vytvořené kavanot jsou často začleňovány do modlitebních knih.
Systém kavanot dosáhl největšího rozkvětu v prostředí sefardských Židů, mezi nimiž vynikal věhlasný kabalista Šalom Šar'avi (1702-1777). Sar'avi vytvořil pro mnohá klíčová slova bohoslužby neobyčejně kompli¬kovaná schémata, jež vypadají téměř jako mandaly. Jeho metod dodnes používají členové akademie Bejt El v Jeruzalémě, kteří ranní bohosluž¬bou tráví až čtyři hodiny.
Metoda Ba'al Sem Tova byla nesrovnatelně jednodušší a mohl ji používat doslova každý - velký kabalista stejně jako prostý člověk bez vzdělání. Člověk se při modlitbě nemusí soustřeďovat na nejrůznější kabalistické pojmy - jako mantra mu slouží samotná modlitba, na jejíž slova se musí soustřeďovat celou svou myslí. Pak bude během modlitby mentálně vystupovat od jednoho světa k následujícímu, od komnaty ke komnatě, až dospěje k nejvyšší rovině. Přestože tento systém není nikde v úplnosti prezentován, obšírně o něm pojednává jak Ba'al Sem Tov, tak jeho žáci.


Literatura:
Kaplan, Aryeh - Meditaca a kabala (Praha : Volvox Globator, 1998)

 

zpět